Za minulého režimu, ještě nějaké ty tři desítky let zpátky, jsme podobné problémy moc řešit nemuseli. Pokud se člověk nastěhoval do nového bytu, zpravidla v něm měl už kuchyňskou linku zabudovanou, a pokud ji neměl, musel tuto někde horko těžko sehnat v tom zpravidla jediném provedení, jež bylo zrovna k mání. A pokud se taková kuchyňská linka někomu nelíbila, mohl se leda tak pokusit získat nějaký stařičký kus z něčí pozůstalosti. A brát to, co je. Pokud něco bylo.
Dnes už je ale vybavování kuchyně nejednou docela pěkný oříšek. Protože dnes už je nabídka podobného zařízení více než pestrá a shodnout se na něčem, zejména když mají členové společné domácnosti rozdílné představy, to nemusí být jen tak.
Ale snadné to není ani tehdy, když jsou všichni schopni a ochotni se dohodnout. Protože na čem se mají vlastně shodnout, že?
Ono to totiž není jen tak, vybrat si kuchyňskou linku, jakkoliv by se to zase až tak těžké nemuselo zdát. Protože se jedná o dost důležitou část nábytku, jež musí člověku sloužit tak, jak se to od ní očekává.
Aby totiž bylo , nelze se při výběru omezit jenom na barvu, respektive tvar a celkový vzhled. Musí to být i něco, co lze pohodlně používat při vaření, při mytí nádobí, musí se do toho nebo na to vejít to nádobí, jež tam má být při ruce, má to být takové, aby se nám na příhodná místa vešly všechny spotřebiče a aby je tam také bylo možno snadno obsluhovat,…
A tak prolistujeme nejeden katalog s více než pestrou nabídkou a možná si přesto nevybereme. A v tu chvíli můžeme děkovat osudu, že si dnes můžeme něco podobného nechat udělat i na míru. Sdělit odborníkovi své představy a požadavky, schválit návrh a potom už se jenom těšit na to, až nám to přivezou hotové.
Protože teprve pak máme kuchyni kompletní a můžeme začít normálně žít. Aniž bychom se podobali našim prapředkům, kteří neměli ty podmínky, jaké máme my, a museli tak vše přežvykovat vstoje a syrové.