Mám dovolenou, a využil jsem jí k tomu, abych se vytratil z domova. Chtělo to už změnu, a pochopitelně i trochu klidu po uplynulém hektickém roce. A změny jsem se dočkal. Sedím teď na zápraží vesnické chalupy a hledím do tmy. Před dvěma hodinami se tu začalo stmívat a teď už je tu tma jako v ranci. Nebo se to tak aspoň říká, protože mě ještě nikdo nikdy do rance nenasoukal a nevím tedy, jaká je tma v něm. Ale říká se to, a tak říkám i já, že je tu tma jako v ranci. Jenom těch pár hvězd na obloze ji narušuje, ale protože se dnes venku poněkud zatáhlo, není jich mnoho. A ještě onu tmu narušuje pár světlušek, které se tu honí nad trávníkem a občas zablikají.
Jinak tu není vůbec nic k vidění. Jenom kdybych došel až k silničce, uviděl bych z ní možná nějaké to světlo v těch pár okolních chatách. Možná tu ještě někdo svítí, možná ale taky všichni spí. Protože co jiného se dá dělat stranou od civilizace, byť jenom několik kilometrů od ní?
Dívám se do neproniknutelné tmy a poslouchám, jak mi nad hlavou šustí listí javoru ve slabém větru. A slyším nejen to, ale i hmyzí koncert. Něco tu cvrliká, něco bzučí. Možná do chvíle, než tudy proletí netopýr bydlící za okenicí a dá si to k večeři. Nebo v jeho případě k noční snídani.
Sedím a je mi tak nějak úžasně klidně. Nikde žádné vrčení aut, nikde žádné pouliční osvětlení, nikde ani jediný chodec. Jenom ticho skoro opuštěné přírody.
A mně je tu nádherně. I když vím, že ona tma nevydrží věčně. Že se uprostřed noci rozpomene na svou úlohu měsíc, který to tu ozáří. A rázem tu bude možná tak trochu jako ve dne. Ale to už asi budu spát. Protože ten klid ukolébává. Jsem rád, že jsem tady, a že mě konečně nechali všichni a všechno na pokoji. I když vím, že to nebude napořád. A že kdyby to napořád bylo, asi by mě to časem začalo nudit. Ale teď mě to nenudí. Teď se mi to líbí. A kde že to jsem? To vám neřeknu. Mohli byste sem chtít taky. A pak bych o tenhle klid možná přišel, což ale sobecky nechci.